Na trhu...na pouti...

.... ufff to je ale vedro, co?

Člověk je ale tvor nevděčný, takže když sněží a je zima - mrznem, když prší - je hnusně,leje

když svítí slunce a je léto - je vedro... :D Vždy když plácnu " já se snad uvařim" musím se okamžitě smát, protože si vzpomenu, jak člověk reaguje na počasí. Mě vlastně do nedávna nevadilo, že prší, že mrzne nebo že je vedro :-) Až když se mi narodili děti, zjistila jsem, jak moc je takový déšť bez auta náročný :D Nebo mráz....

Víkend 20-21/7 jsem trávila s děvčaty na pouti v Mníšku pod Brdy. Vedro bylo neuvěřitelné a to teplota nedosahovala zdaleka dnešních výšin. V sobotu se najíždělo už v šest hodin ráno. A protože bych to nebyla já , aby nešla spát až ráno ( musí vše být doděláno, excelentně připraveno, složeno, nabaleno), kráčela jsem do postele v půl čtvrté ráno. A co myslíte? Ano! Od školních let jsem poprvé zaspala. Takže jsem v šest vyskočila z postele, proběhla vanou a natáhla na sebe připravené oblečení. Do auta se stánkem narvala tašky a v polomrákotném stavu jsem upadla na sedadlo spolujezdce. Cestou se mě dovolávala kamarádka Petra se slovy " nezapomněla jsi na mě? "
néééé nezapomněla, jasně.... ZASPALA JSEM!
V půl sedmé jsme byli na místě a zařadili se do kolony prodejců, které kdesi v dálce koordinovala policie. Když už jsem usínala vydala jsem se s Petrou do dálek, zeptat se jak dlouho to bude jako trvat.

" No trvat, to víte pani...když jste se neregistrovala...bez registrace, smůla, musíte počkat"  skoro jednohlasně jsme vykřikly " jsme registrované" a přišlo nám to docela komické a začali jsme se smát. Našel si naše jména v seznamu a už nás táhnul směrem k dalším policistům s vysílačkou.

"řemeslnej stánek, registrovanej" provolával

z vysílačky se ozvalo " a kam je asi mám jako dát?"

" no nevim"
moje a Petřiny oči se zapíchli do policisty s pohledem nežertuj! Jsme fakt dost unavené na to, aby jsme jeli domu.

Nakonec nám našli docela dobré místo, ale odpoledne jsme zjistily, že lidé hlavně proudí hlavními uličkami nad námi a pod námi :-)))

Třetí naše spojenkyně Zuzka se prokličkovávala kolonou a s uchem na telefonu zjišťovala kde stojíme.

Konečně jsme byly všechny. Rychle jsme postavili stánek a začali vybalovat. Slunce se od brzkých hodin opíralo do zad strašnou silou a bylo jasné, že pokud tu máme vydržet bez úhony, je třeba se mazat a vydatně pít. Na stánku jsme vydrželi do 20 hodin a za hudby bubeníků ze skupiny Jumping Drums jsme totálně vyčerpané začali skládat. Cesta domů ubíhala rychle. Doma čekali děti a manželův tatínek, který se přijel podívat. Polévalo mě horko z toho jak vypadá byt po 14denní šití téměř beze spánku - nitě, látky, binec....a prádlo, jediné co jsem zvládala bylo pěchovat pračku a vařit.

Přijela jsem domu a šlo se grilovat. Roboticky jsem se pozdravila se všemi a šla do sprchy, v pyžamu ven a otevřela jsem si pivo :D Usínala jsem ve stoje... V deset jsem zahlásila něco o tom, že musím našít další hračky na ráno, ale místo ke stroji jsem šla spát.... Ráno na půl osmou jsem už cestovala zpět. Opět postavit stánek, vybalit tvorbu....bylo mi hrozně. Defakto jsem celou dobu proseděla na štokrleti nebo na lavičce, u které jsme si prozřetelně tentokrát stánek postavily:-) Přísun vody jsem měla asi jako ryba.... neustálý, životně důležitý..

Vydržely jsme do půl čtvrté. Pak balit a domu.

Moje milé, kdo znáte tyto situace, asi víte o čem mluvím :-) Ale musím říct, že my tři se máme celý den o čem bavit a když pak přijedou kamarádi, máme o veselí postaráno :-D

Přeji vám všem krásné tropické léto :-)

S láskou a úctou

♥ Evča