... a že to uteklo!
Mezitím co dcerka vedle hraje na klavír a paní učitelka koriguje její rozběhlé prstíky po klaviatuře, napíši zase něco málo od nás.
V první řadě vám chci moc poděkovat za komentáře, které jste napsali pod článek, protože po takové době jsem v ně ani nedoufala.
DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI!!!
V minulém článku jsem psala, že se zaučuji v nové práci.
Práce je to zcela mimo můj obor, ale protože jsem trochu zvědavá a pořád chci poznávat
a učit se nové věci,
ráda jsem se zapojila do práce na šicí dílně.
Spojila jsem práci, snadnou dostupnost a lásku k šití.
Mám obrovské štěstí na šéfa a šéfovou, vyšli mi vstříc s pracovní dobou, kterou díky dětem,
zvláště Emm, musím omezit na šest hodin.
Obrovské štěstí mám i na kolegyně, protože ženský kolektiv bývá....řekněme ... náročnější a dařilo se mi dlouho se mu vyhýbat.
Pracujeme od osmy hodin a šijeme zcela jiné věci než jsem byla zvyklá.
Žádné krásné látky, polštářky a pastelkovníky, ale rovnou obaly na hudební nástroje.
Je to velmi zajímavá práce a i když zní trochu hrozivě, protože každý, komu řeknu co šijeme vydechne " ježiš, to šiješ jako obaly na kytaru?"
Ne jen na kytaru, ale i na basu, super basu, alpskou hornu, na harfu.......ale třeba i batohy na kytary, tašky na kamerové jeřáby, obaly na lednice.... Jak říkám, nejde o titěrnou práci, ale o kolikrát obrovské kusy, které vám postupně vznikají před očima a pod rukama, a s pomocí dalších rukou, je kompletujete, "plníte" tedy polstrujete a podobně.
A najednou před vámi stojí obal na super basu, který je vyšší než vy 😊
toto není super basa :-)
Pracujeme s rychlými, dvou pedálovými průmyslovými stroji, které zkrotit trvá týdny.
A jak jsem sama zjistila, vy si stroj nevyberete, stroj si vybere vás.
Na žádném mi nešlo tak dobře šít, jako na tom nynějším, obešla jsem postupně všechny stroje na dílně a musím říct, že s tímto se kamarádíme od před Vánoc .
Je to první stroj, kterému po hodině nevyhrožuji, že jdu domů a nebude mít s kým šít 😁
První dny nebyly vůbec medové.
Stroj jel rychlostí blesku, že mi vše vytrhával z rukou a odhazoval v dál.
Šít rovně a se stejnými rozestupy se mi zdálo zhola nemožné.
Jen navléknutí nitě mi přišlo jako sci-fi natož vyměnění cívky. Ta se musí ještě zakápnout olejem, takže jsem byla mastná, jak kdybych pracovala v mototechně.
Ale i když jsem v jedno období chodila do práce frustrovaná, že mi to nejde, nedokážu "nahnat rohy" a nesedí mi body, že tohle v životě nedám, že si musím říct jednou dost, na to nemáš, že je to normální a že....
"No paráda, už máš ty řemeny jak když střelí!"
"Vážně?"
...všechno chce čas a to i když opadne to největší nadšení, protože TO PROSTĚ NEJDE.
Však ono půjde, jednou....nebo nepůjde, ale to už je na druhých, zkušených, aby poznali zda na to člověk ( já ) má nebo ne.
Zatím se stále učím, když nevím ptám se ( až si někdy přijdu úplně pitomá), ale najednou vidím výsledky.
U šití řemenů ( tedy popruhů na rameno či záda) už zvládám povídat s kolegyněmi, poslouchat muziku a po telefonu korigovat děti na cestě ze školy.
Od září ještě stále nevstávám s myšlenkou, že " to je otrava, zase do práce".
Poprvé za ty roky, co jsem zaměstnaná.
Ano, mohla bych pracovat v oboru, osm a půl hodiny, dojíždět do Prahy a brát krásné peníze... Ale sem chodím ráda, protože ta práce mě láká, táhne.... co budu dneska dělat? Páni ta kurta existuje i modrá! A zvládnu to?
Dnes už stroj zastavím kde chci, rovně šít mi jde a zkouším -pokud to v daný moment jde- nové a nové věci.
Nechci znít nafoukaně, ale jsem na sebe pyšná! :-)
A i v soukromém šití jsem odvážnější, ale o tom zase někdy příště.
Snad to nebude až za měsíc :-)
Moji milí, děkuji za vaše návštěvy a komentáře. Pokud nestíhám psát, malé střípky ze života najdete na mém instagramu. Nebojte se kliknout zde vpravo a nahlédnout :-)
S láskou
❤
Evča
