neděle 23. dubna 2017

Duben....




... měsíc totálního spěchu.




Tento měsíc byl pro nás vždy chaotickým, protože víc jak třičtvrtě rodiny slaví narozeniny,
 Emmička svátek a my máme výročí svatby.
Letos nás duben poctil ještě Emmčiným představením (na její svátek) a přijímacími zkouškami na víceletá gymnázia, které absolvoval Adámek .
A mě do toho chytil zub :-)



Kdo jste rodiče dítka, jež se rozhodlo dobít svět a odkráčet na gymnázium, víte, že to není žádný med.
 Musíte vybrat školu, komunikovat s ostatními rodiči, protože by bylo fajn, aby dojížděli společně. Všechny školy obejít, porovnávat výsledky, zaměření...humanitní, jazykové nebo matematické?
Do toho nemalé částky vkládat do přípravy, zkoušek na nečisto a podobně.
Mám štěstí v tom, že Adam je přirozeně chytrý a škola mu nedělá obtíže. 
Za celou školní docházku měl snad jen dvakrát trojku v žákovské.
Nicméně příprava byla nutná už jen pro to, aby věděl jak si rozložit vypracování testu, jak testy vyplnit, protože jde o státní testy a musí být vyplněné přesně dle pokynů, jinak se počítají jako chyba. Přípravka jede na plný plyn, dětem doslova nalévají vědomosti, které ještě nebrali, za pár hodin týdně.
Nepochopím asi nikdy, proč v přijímacích zkouškách jsou věci, které se děti do té doby neučili. 
Také nechápu, jak se mohou jedenáctiletých dětí ve všeobecném testu ptát na trasy metra, na kterou světovou stranu vede velká světelná křižovatka a další. 
Nevím jak rodiče v Praze, ale ti mimo Prahu fungují pro děti jak taxík.
Takže tyto vědomosti mít nemohou.
Upřímně jsem ráda, že už to máme za sebou (už se mi o učení a školách dokonce zdálo)
S jakým výsledkem se teprve uvidí. 
Netlačím na něj, sám si to vybral, rozhodl se a my ho podpořili. Nemusí nikam nastoupit, když nebude chtít a nebude to žádná ostuda, když se nedostane. 
Při tom obrovském zájmu, kdy se na jednu školu hlásilo 600 dětí a brali třicet..... nebude jediný.
A tak čekáme na výsledky a přesně jak Adámek řekl " Tohle bude nejdelší týden mého života"
To asi ano, za skoro 12 let nezažil nic tak velkého.

Před Velikonoci Emm makala na připravovaném představení k pátým narozeninám souboru.
Byl to nádherně poskládaný podvečer a večer. Děvčata ze sebe vydala maximum. 
Hluboce se skláním před pedagogickým sborem, že dokázali s dívkami secvičit ukázky z největších představení, které za pět let nacvičili a z každého ročníku ukázat co ovládají v klasické technice.
Měli všechny několik vstupů s převlékáním a já jsem tak pyšná maminka, že vše zvládla s úsměvem a lehkostí sobě vlastní.



Emm doma neustále tančí, dlouho jsem si myslela,že trénuje, protože měla smutnivé období.
Ale pak jsme si promluvili a já zjistila, že jí to prostě jen baví. 
Je při tanci šťastná a že tanec jí "dává křídla"
Když se potřebuje soustředit tančí, když poslouchá hudbu tančí,když je smutná tančí, když má radost tančí...
Emma je zkrátka Emma když tančí :-)
Ulevilo se mi.




Velikonoce u nás byli tradiční. Peklo se a vařilo, barvila vajíčka a kluci chodili za Emm na koledu. Adam si oběhl kamarádky a spolužačky a přinesl velikou výslužku.




Duben byl tedy velmi nervy napínající měsíc.
V práci jsem cítila únavu a pracovala spíš jak robot.
Doběhnout po práci domu, uklidit, uvařit, jindy zase kroužky, klavír, učení, příprava s Emm na písemky, třídní schůzky (u Emm na ně naštěstí šel manžel).... jela jsem na plno.
Těším se na květen, na to že trochu polevím, alespoň o víkendu.
Že nebudu muset o víkendu vstávat na budík, řešit nenadálé problémy ....

A nejvíc se těším na letní prázdniny: jen práce a domu :-)

Tak takový byl náš duben. A co ten váš?

Závěrem bych se ráda omluvila, že jsem neodepsala na komentáře, což udělám znovu ještě dnes. Odepsala jsem na ně z mobilu, ale až dnes jsem zjistila, že tam není ani jedna odpověď....
Děkuji, že ke mě zajdete a napíšete komentář.
S díky a láskou
💗

Eva








čtvrtek 6. dubna 2017

Tylová sukně....

... pro Giselle...



V článku o mé nové práci jsem se zmínila i domácím šití.
Upřímně musím říct, že co šiji v práci, nemám pak mnoho času a ani asi chuti usednout znovu k šicímu stroji.
Pak ale přijde chvíle, kdy dostanu nápad a musí to být hned.
Nápadů je spousty, ale jen ty co mi nejdéle vrtají hlavou uskutečňuji v záchvatech podobných tomu, jako když mě posedla TYLOVÁ SUKNĚ.

O tylové sukni ala Giselle jsem uvažovala...roky. Moc se mi líbila. 
Už jako holce, když jsem sledovala film Jak vytrhnout velrybě stoličku, kde maminka v té úžasné sukni odtančí mou nejmilejší pasáž z Giselle a pak usedne v šatně na židli.

Když Emm propadla baletu měla jsem touhu ušít ji takovou sukni. 
Ale scházela odvaha.
Od září ale šiji věci, o kterých jsem si myslela, že nikdy nedokážu a tak jsem opět zabrousila na tu zatrápenou tylovou sukni.
No nebudu vás napínat.
MÁME JI a asi tak tunu dalšího tylu v různých barvách na další.
Pracovala jsem na ní několik hodin.
Neměla jsem návod ani střih, neměla jsem nikoho kdo by mi poradil a tak jsem jednou střihla... a protože nepřipouštím odpad, raději padesátkrát myslím a vymýšlím než jednou špatně stříhám.... prostě jsem střihla a od toho jsem celou tu sukni odvíjela.

Tady už si krásně čeká na majitelku, která spí a sní

Odměnou, která nebyla ani trochu finanční, byl obdiv mé dcery a její huronský povyk, když si ji směla obléknout. 
Děkovala mi a ihned se celá oblékla do baletního a tančila si u zrcadla....
... a šustění 13ti vrstev mě ukolébávalo k odpočinku (ten nehorázný nepořádek jsem uklidila ihned, co jsem ve dvě ráno vypnula stroj). 
Pořád za mnou běhala, ukazovala jak se točí a jak poskakuje,když ona skáče a jak vysoko může dát nohu a asi tisíckrát mě objala a říkala děkuji, ty nejlepší maminko na světě :-))
A pak přišla její velká kamarádka a i baletní spolužačka a sehrály nám úžasné baletní představení s příběhem. 
Ovšem sukénku si musely střídat.



Od té doby jsem domu nasyslila asi kilometr různého tylu a a očekávám další záchvat.
Bohužel vždy, když mě přepadne touha nanosit ten tyl do obýváku, zjistím, že je třeba vyndat prádlo z pračky, jiné sundat, dát mýt nádobí, zamést, vytřít,uvařit.... nebo prostě jiná, bohulibá činnost, která mě po létech připravuje spíše záchvat šílenství než tvořivosti.

A tak vám dnes mohu ukázat alespoň tu první, která ještě potřebuje vychytat, ale první sukni pro Giselle. Pokud mne sledujete na instagramu nepřicházím s ničím novým :-)

S velikým díky za vaše milé návštěvy a také s láskou ❤

vaše Eva


pondělí 3. dubna 2017

Po měsíci...




... a že to uteklo!

Mezitím co dcerka vedle hraje na klavír a paní učitelka koriguje její rozběhlé prstíky po klaviatuře, napíši zase něco málo od nás.

V první řadě vám chci moc poděkovat za komentáře, které jste napsali pod článek, protože po takové době jsem v ně ani nedoufala. 
DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI!!!

V minulém článku jsem psala, že se zaučuji v nové práci. 
Práce je to zcela mimo můj obor, ale protože jsem trochu zvědavá a pořád chci poznávat
 a učit se nové věci, 
ráda jsem se zapojila do práce na šicí dílně.
Spojila jsem práci, snadnou dostupnost a lásku k šití.
Mám obrovské štěstí na šéfa a šéfovou, vyšli mi vstříc s pracovní dobou, kterou díky dětem, 
zvláště Emm, musím omezit na šest hodin. 
Obrovské štěstí mám i na kolegyně, protože ženský kolektiv bývá....řekněme ... náročnější a dařilo se mi dlouho se mu vyhýbat.
Pracujeme od osmy hodin a šijeme zcela jiné věci než jsem byla zvyklá. 
Žádné krásné látky, polštářky a pastelkovníky, ale rovnou obaly na hudební nástroje.
Je to velmi zajímavá práce a i když zní trochu hrozivě, protože každý, komu řeknu co šijeme vydechne " ježiš, to šiješ jako obaly na kytaru?"
Ne jen na kytaru, ale i na basu, super basu, alpskou hornu, na harfu.......ale třeba i batohy na kytary, tašky na kamerové jeřáby, obaly na lednice.... Jak říkám, nejde o titěrnou práci, ale o kolikrát obrovské kusy, které vám postupně vznikají před očima a pod rukama, a s pomocí dalších rukou, je kompletujete, "plníte" tedy polstrujete a podobně. 
A najednou před vámi stojí obal na super basu, který je vyšší než vy 😊


toto není super basa :-)

Pracujeme s rychlými, dvou pedálovými průmyslovými stroji, které zkrotit trvá týdny. 
A jak jsem sama zjistila, vy si stroj nevyberete, stroj si vybere vás. 
Na žádném mi nešlo tak dobře šít, jako na tom nynějším, obešla jsem postupně všechny stroje na dílně a musím říct, že s tímto se kamarádíme od před Vánoc . 
Je to první stroj, kterému po hodině nevyhrožuji, že jdu domů a nebude mít s kým šít 😁

První dny nebyly vůbec medové. 
Stroj jel rychlostí blesku, že mi vše vytrhával z rukou a odhazoval v dál.
Šít rovně a se stejnými rozestupy se mi zdálo zhola nemožné.
Jen navléknutí nitě mi přišlo jako sci-fi natož vyměnění cívky.  Ta se musí ještě zakápnout olejem, takže jsem byla mastná, jak kdybych pracovala v mototechně.

Ale i když jsem v jedno období chodila do práce frustrovaná, že mi to nejde, nedokážu "nahnat rohy" a nesedí mi body, že tohle v životě nedám, že si musím říct jednou dost, na to nemáš, že je to normální a že....
"No paráda, už máš ty řemeny jak když střelí!"
"Vážně?"

...všechno chce čas a to i když opadne to největší nadšení, protože TO PROSTĚ NEJDE.
Však ono půjde, jednou....nebo nepůjde, ale to už je na druhých, zkušených, aby poznali zda na to člověk ( já ) má nebo ne.
Zatím se stále učím, když nevím ptám se ( až si někdy přijdu úplně pitomá), ale najednou vidím výsledky. 
U šití řemenů ( tedy popruhů na rameno či záda) už zvládám povídat s kolegyněmi, poslouchat muziku a po telefonu korigovat děti na cestě ze školy.

Od září ještě stále nevstávám s myšlenkou, že " to je otrava, zase do práce". 
Poprvé za ty roky, co jsem zaměstnaná.
Ano, mohla bych pracovat v oboru, osm a půl hodiny, dojíždět do Prahy a brát krásné peníze... Ale sem chodím ráda, protože ta práce mě láká, táhne.... co budu dneska dělat? Páni ta kurta existuje i modrá! A zvládnu to?
Dnes už stroj zastavím kde chci, rovně šít mi jde a zkouším -pokud to v daný moment jde- nové a nové věci.


Nechci znít nafoukaně, ale jsem na sebe pyšná! :-)
A i v soukromém šití jsem odvážnější, ale o tom zase někdy příště.
Snad to nebude až za měsíc :-)

Moji milí, děkuji za vaše návštěvy a komentáře. Pokud nestíhám psát, malé střípky ze života najdete na mém instagramu. Nebojte se kliknout zde vpravo a nahlédnout :-)

S láskou
Evča