... mou baletku.
Propadli jsme baletu.
Kdysi dávno já, ale to už je tak moc dávno,že už to je vlastně jen mlhavá vzpomínka.
Pozvolna mu začala bez mé nápovědy propadat dcera.
Od malička tančila.
Jak by také ne, když v tanečním prostředí vyrůstala.
Sice nejsem baletka, ale tančila jsem a posléze i vyučovala orientální tanec.
Přišla mi úžasná, když ve dvou letech vnímala rytmus.
Naučila se prvky, které u mě vídala a tančila.
Ve třech letech u mě poprvé v počítači viděla labutí jezero.
Začala propínat špičky a dělat "žirafí" krk :-)
Dala jsem ji tedy na scénické tance, jediné co v našem městě byli.
Vede je Hanka, úžasný člověk, který když kolem vás projde má tak pozitivní auru, že z vás všechno spadne.
Říkám o ní s obdivem a úctou, že když Hanka jde, tak svítí.
Úžasná žena!
Po první hodině se mě Hanka ptala, kam chodila Emma dříve nebo zda někam chodí, protože vyčnívala.
Byla jsem na ní pyšná.
Pak přišlo období chvály, období maličkého vzdoru a prvního strachu z vystoupení na divadle...
a pak...
.... pak přišla věta, která přijít musela....
"Mami? Chtěla bych chodit na balet."
"Balet?"
"Jo"
U nás, ale žádný nebyl. A dojíždět bylo pro mě nemožné.
Ale pozvolna se z nevinné otázky, stal nátlak.
Dva roky dojížděla její nejlepší kamarádka vedle do města a o to víc Emma chtěla.
Když se ale stal zázrak a u nás otevřeli přípravku a další třídu pro baletky, brala jsem to jako znamení.
Z počátku jsem ještě otálela, nevěděla jsem, zda to co v ní od malička vidím,
bylo mi potvrzováno napříč školkou, Hankou, tak zda to vidím správně.
Protože každá máme ty nejdokonalejší, nejnadanější a nejšikovnější děti pod sluncem.
Nepochybovala jsem o ní, ani na vteřinu, vím, že nadaná je, ale bude lektorka souhlasit?
Zavolala jsem lektorce Janě.
Další úžasné, éterické a vždy usměvavé ženě, kterou jsem spolu s jejím mužem obdivovala už roky.
Požádala jsem o zkušební hodinu a o rovnou informaci je to tam, není to tam.
První hodina v přípravce byla zároveň poslední.
Přesunula se do hodiny, kde jsou holčičky již s baletními zkušenostmi.
Je to tam!
A láska a sny mé dcery propukají naplno.
A konečně i já, mohu mluvit o lásce k baletu,
jsem dojatá, když přijde a zeptá se "mami tu ruku takhle?"
Nechtěla jsem si své sny a lásky hojit přes dceru a tak jsem o baletu nemluvila, ale poslouchala jsem hudbu.
Nedávno přišla s tím, že potřebuje "nutně tyhle skladby, abych mohla trénovat" a na videu z hodin, které jsem jí natočila je našla.
Bodlo mě u srdce, moje nejoblíbenější skladby z labutího a z Romea a Julie.
"Mami ty prostě miluju!!"
Nastala dechová tíseň -je jako já...
Nevím jak dlouho to nadšení bude trvat, ale jsem připravená ji podpořit jak jen to bude třeba.
Jistě, vím že je to řehole, že to bolí, že.....
Zde si vypůjčím heslo z jedné reklamy:
"Když ji miluješ, není co řešit.."
A já jí miluju....
Takže to byla naše cesta k baletu.
Minulý víkend jsem si sedla zase po delší době ke stroji a začala šít panenku.
Emmička za mnou přiběhla s MP3 přehrávačem a předváděla tanec čtyř malých labutí.
A mě najednou před očima vyvstala jiná panenka než byla v plánu.
Odetta....
Šila jsem s radostí a nadšením a rodině se každý nový kousek moc zamlouval.
Poháněli mne dál.
Pak jsem ale dlouho čekala na tyl,
přišel jiný a mě bylo líto, že to nebude přesně dle mojí představy.
Ale sukni mohu kdykoli vyměnit....
A tak jsem ji dokončila...
Máme tedy doma čtvrtou panenku z mého ateliéru,
labutí princeznu Odettu.
A baletní sukně se připravují i pro další hračku,
o té však až zase někdy příště.
Špičkami pro štěstí na dveřích dětského pokoje
se pro dnešek loučím.
S láskou
♥
Eva