neděle 7. května 2017

V psaní zážitků...




... jsem pozadu.

Přes týden absolutně nic nestíhám a protože víkendy byli až do toho minulého plné k prasknutí..... musím zážitky shrnout do jednoho článku a doufat, že vás to neodradí 😊

Začnu tedy minulým víkendem.
Ten jsme strávili u manželovi maminky, protože její maminka ( manželova babička) slavila devadesátiny. Bylo to velké a milé. Babička byla nadšená, všude se povídalo a jedlo.
Měli jsme připravený vynikající oběd v Lobendavské hospůdce, kde dělají tak báječné a obrovské řízky, že jim nikdy neodolám. Na výběr byla tři hlavní jídla a před nimi se podávala báječná polévka s knedlíčky. 
Na oběd dorazila široká rodina a tak se mělo stále o čem vyprávět, povídat a klevetit.

Cestou z oběda jsme se trousili procházkou domů, kde se v oslavách pokračovalo u dobrého vína.
Na tuto oslavu jsem musela vyvětrat své nové šaty. 
Pokud máte pocit, že to píši až skoro posvátně a šeptem.....máte pravdu 😀
Šaty totiž nosím pouze do divadla. V létě se občas zahalím do dlouhé sukně, ale jinak jsem nejspokojenější v džínách. Jenže když jsem takhle procházela výprodeji v Zaře, tyhle šaty mě tak chytli, že jsem jim neodolala. 
Doma na mě hleděli ze skříně a já dumala co k nim, aby to nevypadalo usedle a nebo zase moc...kancelářsky. Nakonec jsem přizvala k přemýšlení kamarádku Lenku a shodli jsme se, že to pojmu mladistvě.
 Proč né, čtyřicet mi bude až v lednu 😀😀😀
K šatkám jsem si koupila úžasné pudrově růžové tenisky, přidala džínovou bundičku a na krk šátek.... Výsledek, myslím, nebyl špatný 😁😁
K mému štěstí bylo i krásné počasí, takže jsem nezmrzla.


V sobotu byl také Mezinárodní den tance, který jsme s Emmičkou opět trávili jinde než na piazetě Národního divadla. 
To už je snad naše smutná tradice, nikdy, nikdy nám to asi nevyjde.

A tak jsme s Emmí dopoledne před obědem nafotili pár  fotek jako pozdrav tomu dni.
Hodně jsme se u toho nasmáli a tak nás to mrzelo o hodně méně.


V neděli jsme jeli domů, protože děti chtěli strávit Filipojakubskou noc se svými přáteli.
Domů jsme přijeli v osm večer a ihned odešli k ohni.
Děti si večer užili, ale nás zmáhala únava z víkendu a z cesty.
Byli jsme rádi, že jsme k půlnoci padli do postele.



A bylo volné pondělí. 
Byl první máj, lásky čas.
Letos poprvé jsme nešli pod rozkvetlý strom.
Prostě jsme nedělali vůbec nic. Od ledna první VOLNÝ den

V úterý jsme začali obvyklý kolotoč.
 Práce, škola, balet.
Ráno měla Emm trochu zrůžovělou tvářičku, odpoledne jsem jí dala tabletku na alergii, nezdála se mi. Cestou z baletu měla vínové již obě tvářičky..... no dohnala nás epidemie třídy, pátá nemoc.

A tak Emmi marodí.

 Úterý byl první den Dé.
První škola se vyjádřila, zda našeho synka chce v září očekávat před svými branami.
Skončil šestý pod čarou s krásnými 163 body.
Krásné místo v tom mraku dětí, který se na školu hlásil. A že to o dva body nevyšlo na čáru?
Nevadí!

Středa byl den Dé na druhé škole.
Škola si přihodila své všeobecné testy, které trochu zaměřila i na Prahu. Trochu....
Jako mimopražský rodič jsem trochu nechápala otázky typu
"na jakou světovou stranu vede křižovatka Anděl?"
A protože je všeobecně známo, že určité školy raději pražské než mimopražské děti, byli jsme naštvaní.
Musím konstatovat, že jsem ani nedoufala v přijetí.
Adámek však dokázal nemožné a z tohoto testu nasbíral víc jak polovinu bodů 36.
A tak byl PŘIJAT!



Problém nastal kam půjde.
Nakonec jsme se rozhodli pro odvolání a školu z druhého termínu.
Uvidíme.
Momentálně máme doma zápisový lístek, který musíme umístit na školu kam se dostal a po odvolání ho vzít zpět,pokud to vyjde.

Těšila jsem se, že zkouškami to skončí.
Ne...
přijat/nepřijat
nervy..
"Mami sem nakonec nechci, chci sem. Napíšeš odvolání?"

COŽE???Jak jako? Nikdy jsem to nepsala!

V pátek jsem tedy převzala obálku s červeným pruhem, usedla k počítači a
hledala a psala a mazala a psala
a odeslala.
Tak nám prosím držte pěsti :-)

Ale klid stejně nebude, protože:

Zvládne to? Co nové děti?Neudělala jsem chybu,když jsem mu to dovolila?
Nervy...

No a je tu tento víkend:-)
Sobota byla krásná, sluníčková.
Slavnostní oběd pro Adámka se nepovedl tak jak jsme chtěli, protože naše oblíbená restaurace byla tak plná, že se k ní nedalo ani odbočit.
Náhradní varianta se ukázala, jako špatná volba.
Po příjezdu domu šli kluci na kolo a já byla s nemocnou Emmi doma.
Nesmí na sluníčko a tak jsme ve stínu seli do květináčů letničky.
Je mi jí líto, z obličeje to pomalu mizí, ale trup, nohy a ruce jsou víc a víc poseté.



Náš balkonek - už začíná být veselejší :-)

Za okny je zamračeno.
Doufejme tedy, že se počasí umoudří a sluníčko se nám zahledí do oken.
Přeji všem krásnou a pohodovou neděli
a u příštího článku
na viděnou :-)

s láskou
💗

Eva





neděle 23. dubna 2017

Duben....




... měsíc totálního spěchu.




Tento měsíc byl pro nás vždy chaotickým, protože víc jak třičtvrtě rodiny slaví narozeniny,
 Emmička svátek a my máme výročí svatby.
Letos nás duben poctil ještě Emmčiným představením (na její svátek) a přijímacími zkouškami na víceletá gymnázia, které absolvoval Adámek .
A mě do toho chytil zub :-)



Kdo jste rodiče dítka, jež se rozhodlo dobít svět a odkráčet na gymnázium, víte, že to není žádný med.
 Musíte vybrat školu, komunikovat s ostatními rodiči, protože by bylo fajn, aby dojížděli společně. Všechny školy obejít, porovnávat výsledky, zaměření...humanitní, jazykové nebo matematické?
Do toho nemalé částky vkládat do přípravy, zkoušek na nečisto a podobně.
Mám štěstí v tom, že Adam je přirozeně chytrý a škola mu nedělá obtíže. 
Za celou školní docházku měl snad jen dvakrát trojku v žákovské.
Nicméně příprava byla nutná už jen pro to, aby věděl jak si rozložit vypracování testu, jak testy vyplnit, protože jde o státní testy a musí být vyplněné přesně dle pokynů, jinak se počítají jako chyba. Přípravka jede na plný plyn, dětem doslova nalévají vědomosti, které ještě nebrali, za pár hodin týdně.
Nepochopím asi nikdy, proč v přijímacích zkouškách jsou věci, které se děti do té doby neučili. 
Také nechápu, jak se mohou jedenáctiletých dětí ve všeobecném testu ptát na trasy metra, na kterou světovou stranu vede velká světelná křižovatka a další. 
Nevím jak rodiče v Praze, ale ti mimo Prahu fungují pro děti jak taxík.
Takže tyto vědomosti mít nemohou.
Upřímně jsem ráda, že už to máme za sebou (už se mi o učení a školách dokonce zdálo)
S jakým výsledkem se teprve uvidí. 
Netlačím na něj, sám si to vybral, rozhodl se a my ho podpořili. Nemusí nikam nastoupit, když nebude chtít a nebude to žádná ostuda, když se nedostane. 
Při tom obrovském zájmu, kdy se na jednu školu hlásilo 600 dětí a brali třicet..... nebude jediný.
A tak čekáme na výsledky a přesně jak Adámek řekl " Tohle bude nejdelší týden mého života"
To asi ano, za skoro 12 let nezažil nic tak velkého.

Před Velikonoci Emm makala na připravovaném představení k pátým narozeninám souboru.
Byl to nádherně poskládaný podvečer a večer. Děvčata ze sebe vydala maximum. 
Hluboce se skláním před pedagogickým sborem, že dokázali s dívkami secvičit ukázky z největších představení, které za pět let nacvičili a z každého ročníku ukázat co ovládají v klasické technice.
Měli všechny několik vstupů s převlékáním a já jsem tak pyšná maminka, že vše zvládla s úsměvem a lehkostí sobě vlastní.



Emm doma neustále tančí, dlouho jsem si myslela,že trénuje, protože měla smutnivé období.
Ale pak jsme si promluvili a já zjistila, že jí to prostě jen baví. 
Je při tanci šťastná a že tanec jí "dává křídla"
Když se potřebuje soustředit tančí, když poslouchá hudbu tančí,když je smutná tančí, když má radost tančí...
Emma je zkrátka Emma když tančí :-)
Ulevilo se mi.




Velikonoce u nás byli tradiční. Peklo se a vařilo, barvila vajíčka a kluci chodili za Emm na koledu. Adam si oběhl kamarádky a spolužačky a přinesl velikou výslužku.




Duben byl tedy velmi nervy napínající měsíc.
V práci jsem cítila únavu a pracovala spíš jak robot.
Doběhnout po práci domu, uklidit, uvařit, jindy zase kroužky, klavír, učení, příprava s Emm na písemky, třídní schůzky (u Emm na ně naštěstí šel manžel).... jela jsem na plno.
Těším se na květen, na to že trochu polevím, alespoň o víkendu.
Že nebudu muset o víkendu vstávat na budík, řešit nenadálé problémy ....

A nejvíc se těším na letní prázdniny: jen práce a domu :-)

Tak takový byl náš duben. A co ten váš?

Závěrem bych se ráda omluvila, že jsem neodepsala na komentáře, což udělám znovu ještě dnes. Odepsala jsem na ně z mobilu, ale až dnes jsem zjistila, že tam není ani jedna odpověď....
Děkuji, že ke mě zajdete a napíšete komentář.
S díky a láskou
💗

Eva








čtvrtek 6. dubna 2017

Tylová sukně....

... pro Giselle...



V článku o mé nové práci jsem se zmínila i domácím šití.
Upřímně musím říct, že co šiji v práci, nemám pak mnoho času a ani asi chuti usednout znovu k šicímu stroji.
Pak ale přijde chvíle, kdy dostanu nápad a musí to být hned.
Nápadů je spousty, ale jen ty co mi nejdéle vrtají hlavou uskutečňuji v záchvatech podobných tomu, jako když mě posedla TYLOVÁ SUKNĚ.

O tylové sukni ala Giselle jsem uvažovala...roky. Moc se mi líbila. 
Už jako holce, když jsem sledovala film Jak vytrhnout velrybě stoličku, kde maminka v té úžasné sukni odtančí mou nejmilejší pasáž z Giselle a pak usedne v šatně na židli.

Když Emm propadla baletu měla jsem touhu ušít ji takovou sukni. 
Ale scházela odvaha.
Od září ale šiji věci, o kterých jsem si myslela, že nikdy nedokážu a tak jsem opět zabrousila na tu zatrápenou tylovou sukni.
No nebudu vás napínat.
MÁME JI a asi tak tunu dalšího tylu v různých barvách na další.
Pracovala jsem na ní několik hodin.
Neměla jsem návod ani střih, neměla jsem nikoho kdo by mi poradil a tak jsem jednou střihla... a protože nepřipouštím odpad, raději padesátkrát myslím a vymýšlím než jednou špatně stříhám.... prostě jsem střihla a od toho jsem celou tu sukni odvíjela.

Tady už si krásně čeká na majitelku, která spí a sní

Odměnou, která nebyla ani trochu finanční, byl obdiv mé dcery a její huronský povyk, když si ji směla obléknout. 
Děkovala mi a ihned se celá oblékla do baletního a tančila si u zrcadla....
... a šustění 13ti vrstev mě ukolébávalo k odpočinku (ten nehorázný nepořádek jsem uklidila ihned, co jsem ve dvě ráno vypnula stroj). 
Pořád za mnou běhala, ukazovala jak se točí a jak poskakuje,když ona skáče a jak vysoko může dát nohu a asi tisíckrát mě objala a říkala děkuji, ty nejlepší maminko na světě :-))
A pak přišla její velká kamarádka a i baletní spolužačka a sehrály nám úžasné baletní představení s příběhem. 
Ovšem sukénku si musely střídat.



Od té doby jsem domu nasyslila asi kilometr různého tylu a a očekávám další záchvat.
Bohužel vždy, když mě přepadne touha nanosit ten tyl do obýváku, zjistím, že je třeba vyndat prádlo z pračky, jiné sundat, dát mýt nádobí, zamést, vytřít,uvařit.... nebo prostě jiná, bohulibá činnost, která mě po létech připravuje spíše záchvat šílenství než tvořivosti.

A tak vám dnes mohu ukázat alespoň tu první, která ještě potřebuje vychytat, ale první sukni pro Giselle. Pokud mne sledujete na instagramu nepřicházím s ničím novým :-)

S velikým díky za vaše milé návštěvy a také s láskou ❤

vaše Eva


pondělí 3. dubna 2017

Po měsíci...




... a že to uteklo!

Mezitím co dcerka vedle hraje na klavír a paní učitelka koriguje její rozběhlé prstíky po klaviatuře, napíši zase něco málo od nás.

V první řadě vám chci moc poděkovat za komentáře, které jste napsali pod článek, protože po takové době jsem v ně ani nedoufala. 
DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI!!!

V minulém článku jsem psala, že se zaučuji v nové práci. 
Práce je to zcela mimo můj obor, ale protože jsem trochu zvědavá a pořád chci poznávat
 a učit se nové věci, 
ráda jsem se zapojila do práce na šicí dílně.
Spojila jsem práci, snadnou dostupnost a lásku k šití.
Mám obrovské štěstí na šéfa a šéfovou, vyšli mi vstříc s pracovní dobou, kterou díky dětem, 
zvláště Emm, musím omezit na šest hodin. 
Obrovské štěstí mám i na kolegyně, protože ženský kolektiv bývá....řekněme ... náročnější a dařilo se mi dlouho se mu vyhýbat.
Pracujeme od osmy hodin a šijeme zcela jiné věci než jsem byla zvyklá. 
Žádné krásné látky, polštářky a pastelkovníky, ale rovnou obaly na hudební nástroje.
Je to velmi zajímavá práce a i když zní trochu hrozivě, protože každý, komu řeknu co šijeme vydechne " ježiš, to šiješ jako obaly na kytaru?"
Ne jen na kytaru, ale i na basu, super basu, alpskou hornu, na harfu.......ale třeba i batohy na kytary, tašky na kamerové jeřáby, obaly na lednice.... Jak říkám, nejde o titěrnou práci, ale o kolikrát obrovské kusy, které vám postupně vznikají před očima a pod rukama, a s pomocí dalších rukou, je kompletujete, "plníte" tedy polstrujete a podobně. 
A najednou před vámi stojí obal na super basu, který je vyšší než vy 😊


toto není super basa :-)

Pracujeme s rychlými, dvou pedálovými průmyslovými stroji, které zkrotit trvá týdny. 
A jak jsem sama zjistila, vy si stroj nevyberete, stroj si vybere vás. 
Na žádném mi nešlo tak dobře šít, jako na tom nynějším, obešla jsem postupně všechny stroje na dílně a musím říct, že s tímto se kamarádíme od před Vánoc . 
Je to první stroj, kterému po hodině nevyhrožuji, že jdu domů a nebude mít s kým šít 😁

První dny nebyly vůbec medové. 
Stroj jel rychlostí blesku, že mi vše vytrhával z rukou a odhazoval v dál.
Šít rovně a se stejnými rozestupy se mi zdálo zhola nemožné.
Jen navléknutí nitě mi přišlo jako sci-fi natož vyměnění cívky.  Ta se musí ještě zakápnout olejem, takže jsem byla mastná, jak kdybych pracovala v mototechně.

Ale i když jsem v jedno období chodila do práce frustrovaná, že mi to nejde, nedokážu "nahnat rohy" a nesedí mi body, že tohle v životě nedám, že si musím říct jednou dost, na to nemáš, že je to normální a že....
"No paráda, už máš ty řemeny jak když střelí!"
"Vážně?"

...všechno chce čas a to i když opadne to největší nadšení, protože TO PROSTĚ NEJDE.
Však ono půjde, jednou....nebo nepůjde, ale to už je na druhých, zkušených, aby poznali zda na to člověk ( já ) má nebo ne.
Zatím se stále učím, když nevím ptám se ( až si někdy přijdu úplně pitomá), ale najednou vidím výsledky. 
U šití řemenů ( tedy popruhů na rameno či záda) už zvládám povídat s kolegyněmi, poslouchat muziku a po telefonu korigovat děti na cestě ze školy.

Od září ještě stále nevstávám s myšlenkou, že " to je otrava, zase do práce". 
Poprvé za ty roky, co jsem zaměstnaná.
Ano, mohla bych pracovat v oboru, osm a půl hodiny, dojíždět do Prahy a brát krásné peníze... Ale sem chodím ráda, protože ta práce mě láká, táhne.... co budu dneska dělat? Páni ta kurta existuje i modrá! A zvládnu to?
Dnes už stroj zastavím kde chci, rovně šít mi jde a zkouším -pokud to v daný moment jde- nové a nové věci.


Nechci znít nafoukaně, ale jsem na sebe pyšná! :-)
A i v soukromém šití jsem odvážnější, ale o tom zase někdy příště.
Snad to nebude až za měsíc :-)

Moji milí, děkuji za vaše návštěvy a komentáře. Pokud nestíhám psát, malé střípky ze života najdete na mém instagramu. Nebojte se kliknout zde vpravo a nahlédnout :-)

S láskou
Evča



sobota 4. března 2017

Víkendově....



.... a po dlouhé době.

Dívám se na poslední příspěvek a říkám si " Bože! Vždyť to bude skoro rok!" 

Za ten rok se mnohé změnilo, hlavně rytmus mých dní. 
Nabral na obrátkách, je více povinností a hlavně, začala jsem chodit do práce.
Nyní se vše točí ještě mnohem víc kolem dětí, Adámek se hlásí na gymnázium a Emmička tančí v baletním souboru v Praze.
Čas nezbývá na nic jiného. 
Zkouším v posteli číst, ale usínám u prvního řádku. 
Oblíbenou Poslední aristokratku jsem si pro jistotu koupila (všechny tři díly) v audioknihách, protože to mohu poslouchat nejen při cestování po Praze, ale i na delší trasy v autě :-) 
Takže čtu ušima :D

Tento víkend jsme opět vzali děti lyžovat. Bohužel já ani manžel nesjezdujeme a tak děti na sjezdovkách provází instruktoři. I tak je to prima a dnes vyšlo i počasí a tak jsme si poslední lyžovačku na zbytcích sněhu báječně užili.







Došlo i na poslední horskou polévku a po lyžování na kofolu :-) v restauraci přímo u sjezdovky.





Večer už dole u babičky, se likvidovali popadané stromy po orkánu a následné vichřici. 
Větvičky se nasekali a pálili a tak jsme si opekli první letošní buřty. 
Poslední pozdně zimní den a první raně jarní večer v jednom dni. Po dlouhé době to byl moc krásný den, pohodový, voňavý a plný krásných zážitků.




Venku se rychle setmělo a zbytky ohně nás hřáli a nechtěli pustit domů. 
Děti si hráli, povídali jsme si a přáli si zastavit čas..... 




Doma už rozkvetli krokusy, sněženky a dokonce bledulky. 
Jaro už je zkrátka cítit na každém rohu. 



I tady na severu Čech už není sníh, až na malé flíčky, sněženky zde opatrně vystrkují růžky, ale ještě nekvetou. 

Slibuji, že se ozvu dříve než za rok. 
V příštím článku napíšu něco o své práci :-)
Děkuji všem čtenářkám a čtenářům za věrnost, kterou vidím na FB stránkách, ale i v mailu. 
Děkuji moji milí, stýskalo se mi po vás :-)

S láskou Eva




neděle 24. dubna 2016

Vak na ...




... balerínu.

Jak už jistě víte ( z předchozích článků ) máme doma baletku. 
Balet teď dceru baví asi ze všeho nejvíc.
Myslím, že lví podíl na tom má lektorka Jana, která se holčičkám trpělivě věnuje a vede je ke správnému provádění prvků lehce a bez stresu.
A to se líbí i mně. 

..doma máme tyč a špičky pro štěstí...

Milujeme Labutí jezero.

Když se  po novém roce hodiny baletu protáhly z 60 na 90 minut
a na závěrečné vystoupení se začal trénovat tanec čtyř malých labutí,
 propuklo mezi děvčaty všeobecné nadšení.

První musela být balerína!
 Míša s Týnkou ji měly první a strhly tak všechny holčičky,
ty pak doma strhly maminky a nejen maminky, 
ale také jejich peněženky.
Ona taková balerína není jen tak něco.
Dcera si vybrala balerínu od Grishka, je jednoduchá, nezdobená, s kalhotkami a drží tvar.
Objednali jsme ji a čekali 4 týdny!
Mezitím jsem na internetu objednala obal na balerínu. 
Přišel dřív než sukně, ale velikost mi byla podezřelá.
Opravdu je to takhle veliké?? ptala jsem se sama sebe.
Po očku jsem koukla na dceru.... neprojde ani lítačkama.....
No nic, čekáme na balerínu.
Mezitím již známý příběh se zubem, když mi ho trhali kousek od obchodu, 
tak jsem se tam šla tedy zeptat.... nééé sukně nic.
Nakonec přišla a byla krásná. 
Emma svítila jak žárovka.
Doma se SAMA oblékla do kompletu - 
trikot ( ten jsme koupili bílý a já ho polepila kamínky hot fix pistolí), 
punčochy ( s těmi jí jindy pomáhám), 
špičky pro štěstí
balerína
 a samosebou čelenku pro labuť
kterou jsem vyrobila všem holčičkám




plus jednu pro lektorku s korunkou.


Vypadala úchvatně!


Asi dvě hodiny se odmítala vysvléknout, poskakovala a tančila, čekalo se na tatínka, který přijede, aby ji viděl. 
No zkrátka, vypadalo to, že máme nové pyžamo, protože by to z ní nesvlékl nikdo. 
Zpřísnila jsem (ale já ji tak chápala!!) a nakonec vše bylo úhledně složeno.
Položila jsem balerínu na koupený vak.
Mrkla jsem na manžela, který to sledoval a povídá " není to tak....o metr větší?"
Je to skoro o metr větší !
Hmm, co teď?
 Balet zítra, než budou mít cvičení u tyče za sebou, sukně leží v sále na zemi. 
To se mi opravdu nelíbilo
A tak mi nezbylo než zub nezub, sednout ke stroji. 
Měla jsem na to hodinu, pak zase zubař a cestování.
Ještě má své mouchy, ale ty doladím :-)


...a až se vymaluje, tak přidáme zrcadlo...
vlastně....ono se hned nemusí malovat (i když by to chtělo) :D


A tak máme za sebou další kousek baletního šití.

V plánu je i opravdické Labutí jezero v divadle.
Emmička jen vzdychá
"Hlavně ať je Odetta Nikola Márová a princ Michal Štípa!!" její idoly.

Krásnou neděli 
přeje Eva




čtvrtek 21. dubna 2016

Dnes jsme začali ...




... grilovací sezónu.



Vždy ji zahajujeme opékám buřtů. 
Dá se začít v podvečer a díky chladu se nedá sedět po západu slunce. 



Dnes byl tak krásný den a předpověď na dny následující už tak krásná není.
Včera jsem litovala, že jsme to naplánovali na dnešek, 
ale dnes bylo ještě krásněji!
Hurááá!

Koupila jsem výborné pagáčky, které v mé rodině zahučeli,
upekla jsem staroanglický koláč, který pro vás chystám v jednom z následujících článků.
Ani jsme ho nenačali.
 Ne, že bychom se nějak přecpali, ale... únavou jsme s manželem prostě zahnali děti a odpadli.
No alespoň se můžeme těšit na páteční snídani :-)



Každý měl jeden dobrý buřtík, trochu šopského salátu....

Když děti zapluli do pelíšků, venku se rozhostilo ticho.
V dálce někdo začal sekat trávu, ptáci zpívali, 
naše posekaná tráva čerstvě voněla a vzduch byl... voňavý.



Za domem vyšel měsíc.
Ptáci pomalu utichli, ale vzduch voněl dál....



Zkrátka krásný večer. 
KONEČNĚ!

A jak jste si užili tento výjimečně krásný den vy?

S láskou
Eva