Relaxuji nově

... malováním.

Už jako malá jsem moc ráda kreslila, ale nejsem v tom žádný lumen.

Když vidím co dokáží někteří nakreslit či namalovat padám úžasem.

Mnoho děvčat začalo relaxovat akvarelem a já dlouho odolávala, protože "neumím kreslit".

Ale jsem s dětmi měsíc doma a zvláště Emmička neustále něco tvoří, maluje a kreslí.

Tak jsme se dohodli a jeli do výtvarných potřeb pro barvy, štětce a papíry.

Byl to úžasný výlet do Berouna a do vlaku jsme si dali úúúžasné ledové kafe.

Doma jsem se každý den na ty barvičky dívala a obdivovala obrázky jiných, zkušených a nadaných.

Hledala jsem na netu jak začít a narazila na úžasnou Renatu a osmělila se namočit štětec a udělat první tahy.

První obrázek vůbec jsem, jako zatím většinu, malovala dle své fotky. Byl to snímek moře, skal a borovic. V minulém článku z dovolené jste mohli vidět jak předlohu tak můj výtvor.

Není to ono, ale nakonec se chystám asi v září na kurz, abych akvarel dokázala správně chápat.

Malování mne zcela pohltilo a každé ráno, když děti ještě spí, vstávám a maluji si. 

Emminka se po snídani přidává a malujeme spolu.

Nejsou to malby hodné Mánesa, ale..... dokáži se soustředit jen na to, těší mne to a neskutečně baví.

Namalovala jsem také Doubravickou bránu, která je pro mne branou do dětství...

Mým snem je vyjet někam a malovat si v plenéru krajinky.

Jen to umět a dokázat to :-)

Vše má svůj čas.

A jak v létě relaxujete vy?

S láskou

Evča

Dnes jen krátce....

... od moře.

Zdravím vás moji milí z Omišské riviéry .

Po dvaceti letech trávím dovolenou mimo republiku a u moře.

Jsme nadšení. 

Děti neustále šnorchlují a potápí se, my si užíváme fyzického a psychického odpočinku - tedy rozumějte " válíme se celý den na pláži a večer vyrážíme za nočním životem" :-)

Dva večery po sobě jsme trávili v Omiši, je tam úžasné staré město, ale také báječná pláž a  přístav.

Ještě se chystáme na doporučení do Bašky Vody a do Splitu. 

I přes to, že se s manželem mažeme jak diví, spálili jsme se, ale děti drží. 

Za chvilku nám je seberou, že nejsou naše, protože jsou zcela černé... :-))

Cesta sem byla naprosto úděsná, jeli jsme 19 hodin, od konce Slovinska kolony až ke Splitu.

Místo v poledne jsme na místo dorazili až ve třičtvrtě na jedenáct v noci. 

Abychom se opět nedostali do dopravních komplikací, prodloužili jsme si pobyt o dvě noci a doufáme, že bude vše v pořádku a projedeme to pohodlně až do Čech.
Bedlivě sledujeme zprávy a na tento víkend jsou ještě nepříznivější než když jsme jeli sem.
Již jsme chytřejší a budeme to řešit tak, abychom se do takových problémů nedostali.
V určité fázi jsem byla Chorvatskem znechucená a řekla jsem si "už nikdy více!!!!!"
Pak se ale stačilo ráno probudit a podívat se z okna....
a dali jsme Chorvatsku druhou šanci.

Druhý den dopoledne jsme konečně vyrazili k moři.

 Od té doby jsme u moře téměř pořád. 

Děti jsou nadšené a to je pro mne odměna všech odměn.
Celý rok tvrdě pracovali a tak si zaslouží plnit sny a přání, třebaže jsou mořské :-)

Podrobnější článek napíši po návratu domů, protože jen fotky jsem do článku dostávala 4 hodiny.
Můžete sledovat instagram, který tu chodí dobře.

Krásné dny
s láskou přeje
Eva

Tylová sukně....

... pro Giselle...

V článku o mé nové práci jsem se zmínila i domácím šití.

Upřímně musím říct, že co šiji v práci, nemám pak mnoho času a ani asi chuti usednout znovu k šicímu stroji.

Pak ale přijde chvíle, kdy dostanu nápad a musí to být hned.

Nápadů je spousty, ale jen ty co mi nejdéle vrtají hlavou uskutečňuji v záchvatech podobných tomu, jako když mě posedla TYLOVÁ SUKNĚ.

O tylové sukni ala Giselle jsem uvažovala...roky. Moc se mi líbila. 

Už jako holce, když jsem sledovala film Jak vytrhnout velrybě stoličku, kde maminka v té úžasné sukni odtančí mou nejmilejší pasáž z Giselle a pak usedne v šatně na židli.

Když Emm propadla baletu měla jsem touhu ušít ji takovou sukni. 

Ale scházela odvaha.

Od září ale šiji věci, o kterých jsem si myslela, že nikdy nedokážu a tak jsem opět zabrousila na tu zatrápenou tylovou sukni.

No nebudu vás napínat.

MÁME JI a asi tak tunu dalšího tylu v různých barvách na další.

Pracovala jsem na ní několik hodin.

Neměla jsem návod ani střih, neměla jsem nikoho kdo by mi poradil a tak jsem jednou střihla... a protože nepřipouštím odpad, raději padesátkrát myslím a vymýšlím než jednou špatně stříhám.... prostě jsem střihla a od toho jsem celou tu sukni odvíjela.

Tady už si krásně čeká na majitelku, která spí a sní

Odměnou, která nebyla ani trochu finanční, byl obdiv mé dcery a její huronský povyk, když si ji směla obléknout. 

Děkovala mi a ihned se celá oblékla do baletního a tančila si u zrcadla....

... a šustění 13ti vrstev mě ukolébávalo k odpočinku (ten nehorázný nepořádek jsem uklidila ihned, co jsem ve dvě ráno vypnula stroj). 

Pořád za mnou běhala, ukazovala jak se točí a jak poskakuje,když ona skáče a jak vysoko může dát nohu a asi tisíckrát mě objala a říkala děkuji, ty nejlepší maminko na světě :-))

A pak přišla její velká kamarádka a i baletní spolužačka a sehrály nám úžasné baletní představení s příběhem. 

Ovšem sukénku si musely střídat.

Od té doby jsem domu nasyslila asi kilometr různého tylu a a očekávám další záchvat.

Bohužel vždy, když mě přepadne touha nanosit ten tyl do obýváku, zjistím, že je třeba vyndat prádlo z pračky, jiné sundat, dát mýt nádobí, zamést, vytřít,uvařit.... nebo prostě jiná, bohulibá činnost, která mě po létech připravuje spíše záchvat šílenství než tvořivosti.

A tak vám dnes mohu ukázat alespoň tu první, která ještě potřebuje vychytat, ale první sukni pro Giselle. Pokud mne sledujete na instagramu nepřicházím s ničím novým :-)

S velikým díky za vaše milé návštěvy a také s láskou ❤

vaše Eva

Po měsíci...

... a že to uteklo!

Mezitím co dcerka vedle hraje na klavír a paní učitelka koriguje její rozběhlé prstíky po klaviatuře, napíši zase něco málo od nás.

V první řadě vám chci moc poděkovat za komentáře, které jste napsali pod článek, protože po takové době jsem v ně ani nedoufala. 

DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI!!!

V minulém článku jsem psala, že se zaučuji v nové práci. 

Práce je to zcela mimo můj obor, ale protože jsem trochu zvědavá a pořád chci poznávat

 a učit se nové věci, 

ráda jsem se zapojila do práce na šicí dílně.

Spojila jsem práci, snadnou dostupnost a lásku k šití.

Mám obrovské štěstí na šéfa a šéfovou, vyšli mi vstříc s pracovní dobou, kterou díky dětem, 

zvláště Emm, musím omezit na šest hodin. 

Obrovské štěstí mám i na kolegyně, protože ženský kolektiv bývá....řekněme ... náročnější a dařilo se mi dlouho se mu vyhýbat.

Pracujeme od osmy hodin a šijeme zcela jiné věci než jsem byla zvyklá. 

Žádné krásné látky, polštářky a pastelkovníky, ale rovnou obaly na hudební nástroje.

Je to velmi zajímavá práce a i když zní trochu hrozivě, protože každý, komu řeknu co šijeme vydechne " ježiš, to šiješ jako obaly na kytaru?"

Ne jen na kytaru, ale i na basu, super basu, alpskou hornu, na harfu.......ale třeba i batohy na kytary, tašky na kamerové jeřáby, obaly na lednice.... Jak říkám, nejde o titěrnou práci, ale o kolikrát obrovské kusy, které vám postupně vznikají před očima a pod rukama, a s pomocí dalších rukou, je kompletujete, "plníte" tedy polstrujete a podobně. 

A najednou před vámi stojí obal na super basu, který je vyšší než vy 😊

toto není super basa :-)

Pracujeme s rychlými, dvou pedálovými průmyslovými stroji, které zkrotit trvá týdny. 

A jak jsem sama zjistila, vy si stroj nevyberete, stroj si vybere vás. 

Na žádném mi nešlo tak dobře šít, jako na tom nynějším, obešla jsem postupně všechny stroje na dílně a musím říct, že s tímto se kamarádíme od před Vánoc . 

Je to první stroj, kterému po hodině nevyhrožuji, že jdu domů a nebude mít s kým šít 😁

První dny nebyly vůbec medové. 

Stroj jel rychlostí blesku, že mi vše vytrhával z rukou a odhazoval v dál.

Šít rovně a se stejnými rozestupy se mi zdálo zhola nemožné.

Jen navléknutí nitě mi přišlo jako sci-fi natož vyměnění cívky.  Ta se musí ještě zakápnout olejem, takže jsem byla mastná, jak kdybych pracovala v mototechně.

Ale i když jsem v jedno období chodila do práce frustrovaná, že mi to nejde, nedokážu "nahnat rohy" a nesedí mi body, že tohle v životě nedám, že si musím říct jednou dost, na to nemáš, že je to normální a že....

"No paráda, už máš ty řemeny jak když střelí!"

"Vážně?"

...všechno chce čas a to i když opadne to největší nadšení, protože TO PROSTĚ NEJDE.

Však ono půjde, jednou....nebo nepůjde, ale to už je na druhých, zkušených, aby poznali zda na to člověk ( já ) má nebo ne.

Zatím se stále učím, když nevím ptám se ( až si někdy přijdu úplně pitomá), ale najednou vidím výsledky. 

U šití řemenů ( tedy popruhů na rameno či záda) už zvládám povídat s kolegyněmi, poslouchat muziku a po telefonu korigovat děti na cestě ze školy.

Od září ještě stále nevstávám s myšlenkou, že " to je otrava, zase do práce". 

Poprvé za ty roky, co jsem zaměstnaná.

Ano, mohla bych pracovat v oboru, osm a půl hodiny, dojíždět do Prahy a brát krásné peníze... Ale sem chodím ráda, protože ta práce mě láká, táhne.... co budu dneska dělat? Páni ta kurta existuje i modrá! A zvládnu to?

Dnes už stroj zastavím kde chci, rovně šít mi jde a zkouším -pokud to v daný moment jde- nové a nové věci.

Nechci znít nafoukaně, ale jsem na sebe pyšná! :-)

A i v soukromém šití jsem odvážnější, ale o tom zase někdy příště.

Snad to nebude až za měsíc :-)

Moji milí, děkuji za vaše návštěvy a komentáře. Pokud nestíhám psát, malé střípky ze života najdete na mém instagramu. Nebojte se kliknout zde vpravo a nahlédnout :-)

S láskou

❤

Evča

Víkendově....

.... a po dlouhé době.

Dívám se na poslední příspěvek a říkám si " Bože! Vždyť to bude skoro rok!" 

Za ten rok se mnohé změnilo, hlavně rytmus mých dní. 

Nabral na obrátkách, je více povinností a hlavně, začala jsem chodit do práce.

Nyní se vše točí ještě mnohem víc kolem dětí, Adámek se hlásí na gymnázium a Emmička tančí v baletním souboru v Praze.

Čas nezbývá na nic jiného. 

Zkouším v posteli číst, ale usínám u prvního řádku. 

Oblíbenou Poslední aristokratku jsem si pro jistotu koupila (všechny tři díly) v audioknihách, protože to mohu poslouchat nejen při cestování po Praze, ale i na delší trasy v autě :-) 

Takže čtu ušima :D

Tento víkend jsme opět vzali děti lyžovat. Bohužel já ani manžel nesjezdujeme a tak děti na sjezdovkách provází instruktoři. I tak je to prima a dnes vyšlo i počasí a tak jsme si poslední lyžovačku na zbytcích sněhu báječně užili.

Došlo i na poslední horskou polévku a po lyžování na kofolu :-) v restauraci přímo u sjezdovky.

Večer už dole u babičky, se likvidovali popadané stromy po orkánu a následné vichřici. 

Větvičky se nasekali a pálili a tak jsme si opekli první letošní buřty. 

Poslední pozdně zimní den a první raně jarní večer v jednom dni. Po dlouhé době to byl moc krásný den, pohodový, voňavý a plný krásných zážitků.

Venku se rychle setmělo a zbytky ohně nás hřáli a nechtěli pustit domů. 

Děti si hráli, povídali jsme si a přáli si zastavit čas..... 

Doma už rozkvetli krokusy, sněženky a dokonce bledulky. 

Jaro už je zkrátka cítit na každém rohu. 

I tady na severu Čech už není sníh, až na malé flíčky, sněženky zde opatrně vystrkují růžky, ale ještě nekvetou. 

Slibuji, že se ozvu dříve než za rok. 

V příštím článku napíšu něco o své práci :-)

Děkuji všem čtenářkám a čtenářům za věrnost, kterou vidím na FB stránkách, ale i v mailu. 

Děkuji moji milí, stýskalo se mi po vás :-)

S láskou Eva

Poslouchám....

... paní doktorku, 

protože poslouchat by se mělo.

Našla jsem si tedy činnost, která je snad odpočinková.

A už tím pádem vím, o co si napíši Ježíškovi.

O Antistresové omalovánky 

Nikdy jsem o tom neslyšela, ale jednou, 

když jsem dětem hledala omalovánky na vytisknutí,

 jsem na ně narazila. 

Ty se mě tak líbili!

Říkala jsem si, že to někdy zkusím.

Po té co jsem opět u paní doktorky vyslechla  monolog o odpočinku, relaxaci a nestresování se 

(jak se to jen sakra dělá???),

jsem si doma sedla k práci a vzpomněla si na ty omalovánky.

Našla jsem si je, vytiskla si jeden zkušební obrázek, 

půjčila si od dětí nové pastelky co dostali od tety Áji

a dala se do toho.

Jen po chvilkách.

Děti to též motivovalo, 

vytiskla jsem omalovánky i jim a také si vybarvují.

A to i Adámek, odložil mobil a věnuje se super auťákovým omalovánkám.

Och....záslužná to činnost.

A když jsem zjistila, že se dají koupit sešítky těchto omalovánek,

 mé nadšení neznalo hranic.

Už si nic nevytisknu a budu čekat pěkně na Ježíška.

"Milý Ježíšku, 
slibuji, že budu hodná a budu vždy  se snažit poslouchat paní doktorku a odpočívat"

S těmi omalovánkami to rozhodně půjde levou zadní!

Nikdy jsem si nemyslela, že skoro ve čtyřiceti budu prahnout po omalovánkách :-)

... a pastelkách ...

"Ježíškůůůůů ještě pastelky, prosím!"

Znáte  Antistresové omalovánky?

Já jsem v tom začátečník a jsem hrozně nadšená.

Děti si vzali zpět své pastelky a já jdu tedy směr ateliér a šít.

Byla to kouzelná půlhodinka.

S láskou

♥

Evča

Jednoduchý sáček...

... na baletní piškoty.

To že máme doma malou baletku, víte.

Emma balet miluje a dlouho o něm snila.

Dostala nyní nové piškoty a mě napadlo, že by se jí hodil pytlík.

Do školy ho nikdy nepotřebovala a to ani Adámek, protože máme skříňky,  tak jsem se pustila do práce.

Samosebou Emmička o ničem nevěděla, bylo to překvapení.

V době, kdy jsou děti ve škole, jsem si udělala šablonu, 

nastřihla látku a baletku namalovala.

Po zaschnutí přežehlila a sáček sešila. Protáhla stahovací šňůrku, kterou jsem udělala z krásného šikmého proužku.

A sáček byl na světě :-)

Ráno na Emmičku čekal, pověšený na židli.
Nadšeně mi padla kolem krku a krom díků a pochvaly aspiruji na nejlepší mámu na světě.


No samozřejmě, co jiného :D



Krásný víkend
přeje
♥
Evča

Sledovali jsme ...

... Krvavý Měsíc.

Milujeme všechny přírodní úkazy! 

Syn je zatížený na přírodu a vesmír.

Nemohli jsme tedy vynechat báječnou podívanou se zatměním Měsíce  a jeho rudou barvou.

Bohužel jsme uvěřili předpovědím počasí, kdy hlásili jasno.
Cestou ze severních Čech, se zatahovalo čím dál tím víc až Měsíc přestal vycházet z mraků. 

Šli jsme spát a na nebi nebyla vidět jediná hvězda.

Věděla jsem, že pro děti to bude obrovské zklamání, velmi se těšili a mluvili o tom asi týden.

Manžel nastavil budík na půl čtvrtou ráno.

Vstal a koukl z okna - zataženo.

Když je nevzbudím, neodpustí mi to.
Vstala jsem tedy asi za deset minut a vyšla na malý balkon.
 Měsíc vykukoval zpoza mraků a tak jsem šla vzbudit děti,
připravila foťák, deky a teplé boty.
Měsíc hrál na schovávanou poměrně dlouho, ale v jednom okamžiku vyšel a byl zbarvený.
 Manžel a Emmička viděli co chtěli a šli spát.
My s Adámkem jsme se ale nechtěli vzdát, chtěli jsme vidět zatmění.
Po hodině jsme přešli na velký balkon a pozorovali ho opět dlouho.
Pořád jsme hleděli na oblohu, která se pozvolna čistila od mraků.
Nad hlavami jsme měli spoustu hvězd, nádherná podívaná.
Měsíc ale stále seděl někde v dáli za mraky. Bylo zatmění, takže ani neprosvítal.
Před šestou hodinou jsem nám šla udělat teplé mléko s medem a mluvila o tom, že půjdeme spát.
Jenže nám to nedalo a ještě do čtvrt na sedm, jsme čekali zda nevyleze Měsíc ven.

Viděli jsme, jak parsek po paprsku proráží mraky a ty byli nádherně osvětlené.

Ukázal se na malý okamžik, když zatmění ustupovalo, nechtěl nás zklamat, rozloučil se, schoval za mraky a už nevyšel.
A tak jsem šli spát.
A spalo se nám, asi po tom mléce s medem, krásně.

Krásné podzimní dny a noci
ze srdce přeje
♥
Eva

Na cestě ...

... za houbami.

"Les je spousta různých stromů,
tráva, mech a keře k tomu.
Les má listí, jehličí,
do lesa moc nefičí"

Víkend jsme se rozhodli z větší části strávit v severních Čechách u babičky
( mé tchýně ). 

Plán byl jasný - v sobotu na houby.

Děti chození do lesa a sbírání hub milují, já jsem moc zvyklá houbařit nebyla, ale učím se rychle. 

Houby všichni milujeme i k jídlu, o to víc nás to táhne k lesu "něco si najít" :-)

Upřímně říkám, že u nás se trochu do lesa sama s dětmi bojím. 

A tak se v pátek po sedmé večer vyjelo směr sever.

Poprvé jsme zkoušeli průjezd tunelem Blanka 

a byli jsme nadšení, jak jsme projeli krásně a klidně celou Prahou, za 15 minut.

Ale i tak je cesta k babičce velmi dlouhá.

Přijeli jsme v noci a změnu podnebí jsme pocítili ihned po vystoupení z vyhřátého auta.

Venku byli jen dva stupně.

Ráno nás probudilo sluníčko a vůně kávy.

 Po báječné polévce k obědu, jsme konečně vyrazili.

Otázkou zda rostou nebo nerostou, jsme se nemuseli zabývat, protože to víme.

Babička hned z rána ukazovala, co vše už stihla na sušit.

Jste-li zvědaví, podívejte se na náš instagram.

:-)

V lese to bylo jako v pohádce. 

Mnohdy jsme s manželem litovali, že ty překrásné prašivky nejsou jedlé, protože to byla taková krása. 

Od malička miluji muchomůrky červené. 

Příroda je dokáže tak vymalovat, že nad nimi člověk zjihne. 

I děti byli nadšení obdivovatelé, ukazovali jsme jim stromy kde žijí veverky, dávali do rukou malé žabičky a ukazovali mnohé zajímavosti.

Babička je učila správně očistit houbu do košíčku a ukázala jak odkrojit podhoubí.

Pak nastala chvilka, kdy jsme nenacházeli nic,

 Emmička  z toho byla smutná a tak jsme si polohlasem broukali 

" Skoč hříbečku do košíčku" a hned nám houbičky před očima jen rostli.

A zase bylo dobře.

 

Lesem jsme se kochali přes dvě hodiny a pak šup domů na štrůdl a na horký čaj.

Zatáhlo se a citelně ochladilo, chvilku po té, co jsme vstoupili do lesa.

Po svačince jsme si všechny generace žen v domě sedly ke stolu a začalo velké čištění úlovků.

Bylo to jakoby jsme draly peří, alespoň nám to tak připadalo. 

Babička a prababička vyprávěly různé příhody a zážitky, vzpomínalo se a povídalo.

Emmička též seděla, dostala svůj hadřík a nožík a čistila. 

Poslouchala a večer podtrhla můj blažený pocit slovy " maminko to byl krásný den!"

Babička první očistila velké houby a osmažila k večeři mísu řízků z kloboučků.

Jen se po nich zaprášilo.

Děti tentokrát usnuli bez přemlouvání.

 Já ještě seděla a krájela houby do mrazáku, do omáčky a pod maso.

V neděli přijela švagrová s rodinou a v domě nastal hlahol, jako vždy, když se sejde velká rodina.

K obědu byli dobroty z hub a po obědě se vyrazilo opět do lesa.

Úlovek nebyl špatný, ale sobotní byl lepší.

Děti si všímali toho, jak je tento les jiný, přes to krásný.

Mnoho lidí dostalo stejný nápad a tak jsme neustále potkávali další houbaře.

Cestou k autu našel švagr velikou bedlu a pak už jen hurá domů - očistit houby, velké osmažit k večeři, zbylé poskládat do košíčků, abychom si je zpracovali doma.

Neděle se přehoupla do večerních hodin a tak jsme rychle zabalili a i když se nám vůbec nechtělo, muselo se domů.

Všichni jsme si z víkendu přivezli dobrou náladu, 

houby

a pocit krásně ztráveného času.

Doma jsme šli rovnou spát, přijeli jsme pozdě a v noci jsme vstávali na "Krvavý měsíc". 

Ale o tom zase v příštím článku.

A co vy, moje milé, houbaříte rády?

Moc vám všem děkuji za krásné komentáře a mailíky! 

Dělají mi velikou radost!

Děkuji!

S láskou

♥

Evča