... u moře.
Mé předsevzetí, psát na blog častěji se jaksi nenaplňuje. Ne že by nebylo o čem, ale snažím se věnovat dětem a samosebou, jako každá matka a manželka ( a hospodyně, kuchařka,pekařka...kolik rolí ta žena vlastně má?) doháním resty, které se nakupily za půl roku pracovně-školního běhu.
Ve chvilce volna, zvláště brzy ráno, se věnuji novému relaxu, o kterém napíši příště.
Kdo sledujete můj instagram, jistě již tušíte :-)
Dnes ráno jsem se probudila a při ranním rituálu v koupelně jsem zahlédla na pračce krabičku s ubrousky, která měla krásný mořský motiv. Koupila jsem ji právě pro to. Ale zajímavé bylo, že mi to najednou přišlo jako sen.
Že se vlastně ta naše vysněná dovolená nestala, že se mi jen zdála. Byl to jen zlomek vteřiny, ale donutil mě chytnout telefon a najít nahraná videa vln a fotky dětí v moři.
A bylo mi krásně....ale také smutno, že je to pryč.
Nemohu zapomenout na děti, jak zářili, jak byli šťastné, jak neustále šnorchlovali a sledovali co se děje pod hladinou, při přílivu zkoumali vlny i zespodu, skákali do hloubky a sledovali na útesech západ slunce. To štěstí v jejich tváři bych chtěla uchopit, schovat si ho a denně se na něj dívat.
Chorvatsko jsem dlouho jako místo naší dovolené odmítala. Ne, že by mne nelákalo, ale to co jsem znala z fotek známých mě nepřitahovalo. Až kolegyně, která zná Chorvatsko jak své boty mě přesvědčila a ukázala jinou tvář země, kterou - jak média ráda zdůrazňují - berou statisíce Čechů útokem.
Začali jsme tedy pátrat, kam jet, kolik to bude stát, protože dnes již neplatí, že je Chorvatsko levnou destinací.
Nakonec mne jiná kamarádka propojila s její kamarádkou, touroperátorkou a s ní jsme vše vybavili.
I ona tam trávila svou delší dovolenou a tak jsme se navštívili a strávili příjemný čas u vínka. Vyjednali jsme s ní i prodloužení pobytu a udělali jsme dobře. Cesta domů byla mnohem kratší a mnohem příjemnější.
Místo nás uchvátilo a pokud to bude možné, pojedeme určitě zase právě tam.
Omiš je město 11km od našeho apartmánu a tam jsme trávili nejvíce času.
Večery tam jsou krásné, plné života a chutí a je krásné toulat se uličkami s malými restauracemi .
Domy jsou tam převážně kamenné staré stovky let a stále obydlené.
Jeden večer jsme vystoupali na vyhlídku a i přes to, že jsem dále již nepostupovala na střechu po žebříku, byla to nádhera.
V deset hodin večer se rozezněli zvony a my stály nad městem a přes to ve městě a poslouchali ... Nádherný zážitek.
V Omiši je i přístav a také veliká písečná pláž se vším co dnešní doba u moře nabízí. Zamilovala jsem si stánky z ovocem. Naším snídaním vévodilo ovoce, zvláště fíky.
A kruh, chorvatský chléb, vynikající.
Nelituji, že jsem vybrala vesničku a oblázkové pláže, protože i na té větší pláži, kam jsme chodili často, jsme se podle vidění s mnoha lidmi znali. Pláž měla úchvatný bar se jménem Mořská víla. Nabízeli nejen výbornou kávu, na kterou jsme s Mílou často chodili, ale i kuchyni v podobě báječných hamburgrů , salátů, sendvičů ... Děti zejména ocenili výborné zmrzliny, které denně ochutnávali.
Schody.
Byli úplně všude a po schodech se chodilo k pláži, k apartmánům, na vyhlídky...
Když bylo 37°C ve stínu byl odchod z pláže docela náročný :-)
Poslední dvě noci jsme bydleli v hotelu Candy Fis, který byl veliký pro mnoho lidí, ale myslím, že ten příště již nezvolíme. Vyhlídka na moře byla nádherná, ale problém byl spíše v personálu a jeho přátelích.
Pod balkonem nám hráli do tří do rána pink pong , hlasitě na sebe pokřikovali, zábava až do rána. To mi bylo dost nepříjemné. Přišlo mi to neurvalé. Naštěstí to tak nepřišlo jen mě.
K moři jsme chodili po lesních cestách a byl tam neuvěřitelný výhled. Mrzí mne, že jsem neměla možnost a um si ho namalovat. Dokázala bych tam sedět hodiny.
Míla hodně fotil, protože to je zase jeho koníček. Také vydržel sedět při západu slunce sedět na útesu a čekat na tu správnou chvíli.
Den před odjezdem jsme zůstali u moře až do večera. Adámek říká, že to byl nejkrásnější den z celé dovolené. Po západu slunce jsme ještě plavali a užívali si každou sekundu. Emmi plakala, že nechce domů....i pro nás to bylo smutné.
Poslední ráno jsme se šli koupat hned u hotelu. Rychle jsme zabalili a šli se rozloučit s mořem. Ani jsme se nesprchovali a cestovali domů naložení v soli jako slanečci.
Odjezd byl smutný, cesta dlouhá a tak jsme zpočátku mlčeli.
Po nějaké době jsme se z výšky naposledy podívali dolů na moře a pak už jen silnice.....
Snad tedy za rok naviděnou moře.
P.S.: Přeci jen jsem si zkusila tu krásu namalovat, alespoň dle fotky.
Hezký den :-)
